Mratínský potok č.50

Na konci léta 2026 vám přinášíme jubilejní povídání paní Milady Stroblové.

V jarních dnech roku 2026 jsem chodila Mratínem a seznamovala jsem se s děním v blízkosti potoka. Mratín má velké parky. Jeden se nachází v sousedství Mratínského rybníka. Na okraji parku je malá budova - zámeček. Ten patřil rodu Nostitzů.

Navštívila jsem několikrát Měšice. Líbeznický potok, který zde protéká, se vlévá do Mratínského potoka. Zde jsem získala témata na další díly. Obešla jsem velký barokní zámek hlavní sídlo rodu Nostitzů. Vyfotila si bustu Františka Antonína Nostitze. František Antonín Nostitz je ten šlechtic, který na vlastní náklady nechal postavit a daroval Praze divadlo nyní zvané Stavovské. Stavba trvala pouhé dva roky. Poprvé v kronice zmiňuji šlechtický rod Nostitzů. Kde jsou v krajině podél potoků stopy tohoto rodu? Zámek Pakoměřice, nad nímž pramení Líbeznický potok, pozdně barokní zámek Měšice s anglickým parkem, zámek Mratín s velkým sadem.

V jednom z dílů Modré krve o tomto rodu paní Mathilda pokračovatelka přímé linie rodu říká - byli jsem v Čechách do roku 1948. 18 července přišel otec domů. Řekl nám, že můžeme v republice žít, pakliže se rozvedu. Rodina se sbalila a opustila zemi. Jeho žena byla Němka.  Benešovy dekrety uzavřely dějiny rodu v Čechách.

Při rozhovoru s devadesátiletou paní, která žije pod hrází rybníka ve Sluhách, jsem se dozvěděla, že Nostitzové kočárem jezdili na mši do maličkého krásného kostelíka sv. Vojtěcha do Sluh. Nostitzové byli věřící.

O životě mezi nebem a zemí je padesátý díl Mratínského potoka.

Doporučuji - v archivu České televize si najděte díl o rodu Nostitzů. Šaramantní osmdesátiletá dáma Mathilda Nostitz a pan Kýnský nás provedou zbytky majetku rodu. Paní Mathilda zemřela ve svých 85 letech dne 21. července 2021.

Mezi nebem a zemí -  zážitek z roku 2025

Jdu od barokního kostelíka sv. Vojtěcha po hlavní služské silnici. Vyfotila jsem si detaily kostela pro jeden díl kroniky a vracela jsem se na místo, stranou fary, kde vždy parkuji. Je klidný podvečer konce léta 2025. V dáli poblíž památečního stromu na zastávce autobusu vidím dva muže. Starý vysoký hubený muž, po pravici postavené kolo a na lavičce sedí ještě druhý děda. Blížím se, žádný autobus nepřijíždí, muži patrně vyhodnocují uplynulý den. Pozdravím a chystám se jí dál. Osloví mě vysoký muž: „Paní já vás znám". Zbystřila jsem. Ano. Poznali jsme se před jeho domkem na břehu Mratínského potoka v Mratíně. Znovu se rozvyprávěl o svém neštěstí. Před léty vážně onemocněl a myslel na nejhorší. Do teď žije. Ujala se ho o hodně mladší žena a nemoc mu pomohla překonat. „Paní, paní, paní" vnutil se ke slovu druhý děda. „ Paní, zeptejte se mě, jestli věřím v boha. Zeptejte se mě, jestli věřím v boha, zeptejte se mě , jestli věřím v boha...." Mlčela jsem. Jak zaražená do země. Toto jsem v životě nezažila. A jak bych vesnickému dědovi odpověděla? Věřit v boha, věřit , že vyhraju ve Sportce.... Pán byl neodbytný a spustil. „Víte paní, měl jsem dědečka. Měl jsem ho rád. Když zemřel, moc mě to bolelo. Jednu noc brzy po pohřbu se mi zdál sen. Vidím postavu stoupající oblohou výš a výš. Uvědomuji si, že je to můj děda, jsem s ním, doprovázím ho a spolu stoupáme proměňující se oblohou. Byla sametově černá, různě probarvená. Vlnila se, vzdouvala, měnila černou barvu." „ Rozumím vám, jsem malířka a vím, že jsou různě černé." snažím se nějak reagovat. „ Pak se objevila zlatá záře, různě se proměňující zlaté paprsky." Muž mluvil dál a dál, několik minut.  Sem tam mu do řeči vstoupil dlouhán: „ Paní on kecá." Pán sedící na lavičce pokračuje: „ Paní a já jsem nedávno byl na docela obyčejné operaci. A já jsem pánům doktorům odešel. Díval jsem se na svoje tělo, jak leží na operačním stole. Paní, paní jsem tady. Paní, já se smrti nebojím."  Pak jsem se dotázala: „ A co na vaše zážitky říká vaše paní, máte ještě ženu?" „ Jo, mám ženu, normálka žijeme. Já pořád v důchodu pracuji. Dílnu mám támhle za rohem. K moři, nikam nejezdím."

Mám za to, že Bohumil Hrabal, kdyby toto zažil, stal by se určitě tento zážitek součástí jeho díla. Já mám tento zážitek v paměti jak příběh z Menclova filmu.

Slovenský psycholog Maroš Vago v jedné ze svých přednášek říká asi toto. Jsou lidé, nejsou ani kněží, ani guruové. Žijí mezi námi, třeba na venkově, žijí obyčejný život. Něco jim bylo dáno poznat. Jejich životní příběh se zračí v jejich usměvavé tváři.

Přikládám fotografie. Ukazují Měšický zámek, sad a zámek Mratín, chátrající kostel sv. Vojtěcha, přírodu na lukách nad rybníkem ve Sluhách. Hluchavku nachovou, která se rozšířila na velké plochy, jsem viděla na několika místech jako obrovské fialové koberce. Květiny pozoruji od mládí. I jako laik pozoruji, že se příroda mění. Motýli, které jsem si vyfotila na lukách nad rybníkem ve Sluhách, jsem v blízkosti Prahy neviděla. Snad přijde chvíle, půjčím si literaturu, abych zjistila jejich jména.

28.8.2025                                                                                                    Milada Stroblová

Alena Marušiaková,
2026-08-31
přečteno 58x

[Zpět]